SEN MÉHO DĚTSTVÍ.

Na sen ten svého mládí často vzpomínám,

co snil jsem dávno, nezletilé dítě:

jak ostruhy bych stisk ku slabinám,

za nepřátelskou korouhví se řítě.

A jak bych, vítěz, poklek před Paní,

urvanou korouhev před její trůnem kloně.

A za jediné její usmání

jak šel bych hladit zpěněného koně...

A dnes? Vše pouhý, nedosněný stesk.

Za marností v svém žití jsem se honil.

Jejího trůnu zvýšil jsem jen lesk,

před tváří Paní však se nepoklonil.

A nemoh jsem. Od krčmy poslední

vší bídou prošel jsem a chud se před trůn vrátil.

A pýcha korouhev? Nic nezbylo už z ní:

cizí jsem neurval a svoji vlastní ztratil!