Sen Michel-angela.

Tak nejednou snil – ale častokráte,

než vzdorný balvan rozhřál ku životu,

než paže vzmachem zbujnou zkrotil hmotu,

než zdeptal, ducha vzlet co tratí, mate,

ten celý pochod z temna k záři zlaté,

než chaos zvuků v sladkou zladěn notu,

co v dumách žije a se hraní v potu,

než vyvře v číši krásy vrchovaté.

Tak snil’s i ty, po stopách spěje obra,

a paprsk velkosti pad’ v duši tvoji,

jejž stěží chápe plémě trpasličí.

To věčný úděl krásy je i dobra,

že, čeho tkly se, byť po těžkém boji,

tam zas jen krása, zas jen dobro klíčí.