Sen na laguně.

Plá západ drahokamy,

van moře chladněj’ dých’,

co zní nad Benátkami

hlas zvonů večerních:

na vodách mnohá bárka,

a lev svatého Marka

má křídla v červáncích.

Pod bílým Mostem vzdechů,

jenž pne tu baldachýn,

má loďka v tichém spěchu

se noří ve vod klín,

v té vodě mrtvé, tmavé

jak černá labuť plave

a tiše jako stín.

Kanálů klikatinou

se nese její lem,

kde hlasy hlučné hynou

a každý dům tak něm;

kde vše, co lká i zpívá,

jen v tiché echo splývá

se sladkým soumrakem.

Paláců starých sláva

kol v mrtvé kráse spí,

omítka opryskává,

a kámen padá s ní,

však sloupů mramor bílý

se skvěle pne v té chvíli,

v té záři večerní.

Mdle velké šedé domy

a chrámy v bílých snech

se shlížejí a lomí

v těch vody zrcadlech;

řad kolů – klášter – vzadu

se směje zeleň sadu,

zkad cítit růží dech.

Vždy víc a víc se smráká,

zdi kol jak tesy skal,

stín v náručí stín láká,

vše splývá ve tmy val,

tu tam jen světlo třpytné

jak bludná hvězda kmitne,

v níž soucit byl se vzňal.

A ticho vše. Člun časem

projíždí mostní sluj,

tak dutým zní to hlasem,

když vzkřikne lodník můj,

že příšerný sen stoupá

mi v skráň, co loď se houpá –

ó, černý člune, stůj!

Ta mrtvá tmavá voda,

můj lodník – mračný kmet,

to ticho – jaká shoda!

to podzemní je svět!

to Styx – za živých meze

mě Charon starý veze,

zkad nevrátím se zpět.

Ó, zpátky, převozníku,

z těch smutných tvojich řek,

já zapomněl jsem v mžiku,

když Smrti hnát mě vlek’

na jednu z živých výsknout,

na jedny rety vtisknout

svůj slední polibek!

Snad hlavu nyní kloní,

a přes bledou jí pleť

se řinou slzy – pro ni,

ó, pro ni ještě teď!

Nač vlhnout mají ty oči?

Ó, věř, že ke mně skočí

a – pak si tedy jeď!

Však dál člun černý pluje

vstříc stínům jen a tmám,

sny převozník můj snuje,

a já tak sám, tak sám

hle, pluji v říši duchů –

v tom slyším plno ruchu,

sta světel padá k nám!

To Canal grande září,

a ten tam hrozný sen,

již jedem’ v stínů šláři

z kanálů úzkých ven,

a já, jak ze tmy pluji,

ta světla pozdravuji

jak žití nový den!