Sen na terase kavárny Míru.

V tom huku vozů, camelotů křiku

já pařížského vzduchu zlaté víno pil

a za večerů hvězdných na chodníku

jak exulant jsem o vlasti pak snil.

Před stolkem drobným velká Paříž vřela,

nad šálkem kávy zřel jsem její shon a rej,

jak vulkán žití šlehala i hřměla,

v noc mizela jak lidstva epopej...

Mně zdálo se, že nevrátím se více

v tu zem, kde k boji zní jen pokřik tribunů,

již barví frásemi své hrubé líce

a o slavnostech tlukou do bubnů,

že něžné básníky juž neuvidím,

z jichž lýry nikdy nehřmí hněvu ryzí cit,

po bouřných dnech že trpké plody sklidím,

mít nebudu kam hlavu položit...

Na cizím hřbitově tak nerušeně,

jak Jindřich Heine, spáti budu v exilu

a Paříž Siréna mne uspí denně,

bych neslyšel vzdech Vlasti v mohylu...