Sen na víčka jsi vtlačil, předobrý Ty!

Sen na víčka jsi vtlačil, předobrý Ty!

Jsou sladkým kouzlem představy mé zpity,

na prahu ráje dlím – ne – v jeho středu,

dech květů vdechuji, je plný medu

a sytí rozkoší. Zvšad přibližují

se ke mně šumy hájů tajemných,

mé kroky bujnou trávu nestlačují

a lehkost průsvitná je v údech mých.

Sním, mrtva jsem? – Vždyť dýchám, myslím, žiji,

a někdo se mnou kráčí velký, tich.

S ním v hloubku tajemnou se pohřižuji

a zase – jak by ke hvězdám mne zdvih,

kde lidské zmatky již se nekřižují.

A já s ním jdu – jak s nikým nešla bych.