SEN NAD VLTAVOU.

Dnem, nocí, v snu i bdění

tvůj šepot a tvé hřmění,

tvůj starobylý šum,

tvá píseň věčně mladá,

ó, Vltavo, mi vpadá

v rej klopotů i bojů

i v ticho dum.

Znám tvoje změny zpěvné,

tu hravé a tu hněvné,

znám každou strunu tvou,

kdy pláčeš a kdy plesáš,

kdy vzdoruješ, kdy klesáš,

ať zvuky tvoje v bouři

či v báji zvou.

V mou krev to vření vniklo

a srdce mé si zvyklo

tvým hybem, družko, bít;

můj dech se k tvému víže,

mé lože tvého blíže,

a snem, jejž máme spolu,

mi vábno snít.

Kol noc kdy mlčí tichá,

má duše v tobě slýchá

tvou nejmilejší zvěsť;

tvé vlny hlaholíce

jak hlasů na tisíce

sem z dálky šumně valí

svůj slavný vjezd.

Tu každá vlna ořem,

proud celý jezdců mořem,

již v jarý ženou boj;

tu hřmotí řehot koní,

ráz podkov jasně zvoní,

cval mužstva skočně dupá

a řinčí zbroj.

Tu povel, výkřik náhlý,

tam z dálky ozvuk táhlý

zní v hlasů temnou směs;

tak se to letmo blíží,

až ocelovou tíží

se břehy chví a hlučí

až do nebes.

I poutá čaromocí

mě za měsíčné noci

tvůj tajůplný vid:

tvé pěny v lesku luny –

to blanické jsou brůny,

a duchovití jezdci –

hle – samý třpyt!

Les kopí stříbrem hraje

a na korouhvi vlaje

znak svatováclavský;

jak pára lehké peří

se na přílbicích šeří,

a dlouhé hřívy metou

proud vltavský.

Hle, zářní bohatýři

tak prudkým kvapem víří

dál po hladině v spěch,

až rozvlněné valy

co křemen udupali,

a pod kopyty ořů

plá jisker žeh.

Tak družně s tebou snívám,

ó, Vltavo, a mnívám,

žeť pravdou stará zvěst:

že v době jiných těžší

se vzbudí dávní Češi

i vstanou v lesku zbraní

a v záři hvězd.

I zmužní pod praporem

tak velkým, slavným sborem,

že zplesá vlasti luh!

Z nich každý jí jen k spáse

že zaníceně vzdá se,

z nich každý rek že srdcem

a každý – duch!

Z nich každý vykupitel

a české pravdy mstitel!

Ó, krásný, luzný sen!

Zář jeho v hruď se lije,

šum jeho v srdci bije, –

sen, jímž mi život celý

plá roznícen!