Sen noci novoroční.

Tajemná noc novoroční...

Písni, divý rej svůj počni!

Kam as tvůj let zaměří,

dvanáctá než udeří?

A juž hřmíme s větrem v sporu

přes lán sněžný, spící horu,

nad městy, jež ve mraku

rovnají se přízraku.

Nad městy, kde v hlučné vřavě

v hostincích v té chvíli právě

při plzeňském v orgii

mroucí rok se zapíjí.

Po vlastenské deklamaci

spokojena se svou prací

k bulce slavná beseda

s měšťanostou zasedá.

Letíme dál v sněhu třpytu;

posněženém na pažitu

kotlavých vrb tichý sněm

příšerně se chýlí v zem.

Cos tam šuká a se míhá,

stínů rej se v tanci stíhá

kolem kotlu, pod nímž svit

rudý šlehá na pažit.

K nám se vetchá babka plouhá.

Kdo jsi, zjeve? – „Lidská touha,

stárnu, stárnu rok co rok.“

Co tu vaříš? – „Divný mok,

podivný mok bájné síly,

jímž chci lidstvu vlíti v žíly

jarost, naděj, mládí květ,

odvahu a k světlu vzlet.

Každým rokem se tu svíjím,

illusemi lidstvo spíjím,

ale marna moje hra,

mok můj přes rok vyvětrá.

A mne kruší trud a péče,

o berlách se krok můj vleče,

jako svět už stará jsem,

s lidstvem se juž chýlím v zem.

Kořínky vše čarodějné

sypou moje ruce chvějné

v kotel – darmo, květem jar

nevzplá lidský suchopár.

Mudrců sny, věštců dumy

sypu tam, slyš, jak to šumí,

jak to syčí, zpívá tam,

ale všecko sen a klam!

Co v ten kotel ještě hodit,

by z té směsi moh’ se zrodit

nový nápoj sílící

v dalších bojů vichřici?“

A zas k žáru nachýlená

přikládala k ohni žena,

v mlze náhle houklo cos

a se mihlo nad rákos.

A juž vzduchem kolem víří

dav jak křídla netopýří,

sterých šotků zástup v ráz

zatočil se kolem nás.

„Co mi neseš ve svém plášti?“

– Rodných bratří hněv a záští!

„Hoď to v kotel!“ na ten křik

modrý plamen z něho střík’.

„A co ty máš?“ – Lidskou zlobu,

svět co deptá ve porobu,

farizejských šmoků vtip...

„Rychle v kotel mi to vsyp!“

„Co tvých křídel řasy hostí?“

– Zlý kořínek nesvornosti,

pomluvu a klep a lež.

„V kotel sem to hodit spěš!“

„Co ty vsypeš v moji lázeň?“

– Noční můru, plachou bázeň,

hle, tu udavačství štír!

„Do kotlu s tím v běsný vír!“

Juž to v kotli kypí, pláče,

příšer zástup kolem skáče,

aj tam jeden ještě zmok

zpozděný sem stáčí krok.

A sám v kotel rychle hází

plevy ošumělých frází,

moravských též kritik cár;

divě vzkypí smolný var.

Skřítků sbor si v dlaně dýchá,

čarodějka míchá, míchá,

a jak šlehá ohně zář,

mladnout vidím její tvář.

Vetchá babka trpasličí

v postavu se velkou tyčí,

divným leskem plá jí zor

a v něm naděj, síla, vzdor.

Od východu trysknul v pláni

rudý žár jak při svítání,

nový než nastoupil rok,

dovařen byl bájný mok.

Jako cherub vítězící

lidská touha s jasnou lící

sáhla v kotel, vznesla z vln

pohár, ten byl světla pln.

Chabost mloka s vášní, zmijí,

vše, co ducha kruší, svíjí,

předsudky, zlo, lež a klam

zkrušil, ztavil ohně plam.

V nápoj silný, v nápoj zdravý,

jímž se jasní hruď i hlavy,

jímž se ruka k činu chví:

v lásku v číši bratrství!

A já chyt’ ji – doušek dlouhý

Na zdar naděje i touhy,

plaňtež věčně jako dnes! –

Dvanáctá v tom bila kdes.