SEN O JARU POHLAVÍ

Na vody a v poklid lesů pad

šeř noci temný, netopýří.

Květ zvědavě voněl, neb mřel již a vad’,

převislý se stonků zlomených mříží.

Hvězd záblesk a luny se hebce krad’

večerním, chladivým tichem.

Zem vonět se zdála tak prudce hříchem.

Ó, vílí dnes těla být líbána chtěla

tak celá, tak celá.

Noc rozkvetla letní. Hle, víly z mlh

se na březích u lesů stříbřitě bělí.

Dech orchidejí sladký vlh

a vyhřátou voněl před nedělí.

Hle, žínky se blíží, po lásce hlad.

Jsou vlasy jich černé a oči vlahé,

a tančící, nahé,

hle, chvějí se, jak by se mužům chtěly vzdát.

Jdou, zpívají, blíží se, chtivé jsou,

jak tančí, jak těkají v luhu, –

tam někoho jistě zavedou,

v svém zaškrtí zúženém kruhu.

Ač flétna varuje divou hrou

žárlivě zlobného Pana

a výstražných hvizdů řečí, –

horoucí touha něčí

chce vrhnout se v nebezpečí.

Ó, toužící jinochu! Jasný roh

teď stříbrnou dýchnul vlnou

a dozněla flétna. Pan vzkřiknul a hloh

svou růžovou náruč střás’ plnou.

Kams toužící zajat zmizel hoch

ve vítězném pokřiku zmizelých žen.

Ze zrosené trávy noh otisky žhavě

volají dlouho vyčítavě.

A jasní se v sosnách den.