SEN O KOŘENECH ZLA.

Má duše, v mlhách snů bloudíc, kořen zla hledala.

V zem hluboko vnikla: Nad ní kořeny blínů

a rulíků, dýšících zhoubu, jedy vod křišťálových,

vod nevinně hravých, plných zárodků smrti.

V těch jedech nebylo zla. Ty mohly být lékem

a nápojem zapomnění! Duše má pronikla hlouběj,

až do ňader země k vířícím, sopečným ohňům.

Ty, svírány kameny, v žalář svůj šlehaly marně.

I zřela má tesklivá duše: Ty plameny vzdorné

tak mocně vždy bouřily v země nejlepších synech!

Ty z dávna jsou dědictvím smělých, velikých duchů,

však tyran kameny zdědil, žalářem plameny rdousil!

Ó vlhké zdi, v kamenech podlahy kročeje vyšlapané!

Ó plameny revoluční, tolikrát vyšlehlé marně!

Tím vírem zkrocených ohňů projdi, má duše,

a cestou jinou se navrať k synům té země.

Je nad tebou královské lože. Tam dívky, šílené hrůzou,

jimž chudoba čistotu, krásu a něžný cit dala,

jsou každou noc vrhány rukou, dukáty zotročenou,

vždy důstojnou barbara tyrana, kuplířskou rukou.

Tvé plameny, země, zbloudily v lotra hruď, účel jich zvrácen!

Ty hladově šlehají, ničí tvé nejkrasší děti!

Vzal tyran tvé kameny, stromy, vzal ku stavbě žalářů

a šibenic – na zmar odbojných plamenů bídy.