Sen o růžovém sadu.

Mou hlavou sen táh’ o růžovém sadu.

Tam celé moře pestrobarvých růží

se tísnilo, od poupátka, jež v nachu

se třáslo prvním pod nádechem Vesny,

až k hrdé krasavici, rudou krví

jež zpívala svůj hymnus zralé kráse.

Tu růže planá prostým svojím vděkem

se stolístkou šla v zápas, růže bílá

jak bledý měsíc k ohnivější sestře

se tulila v orgii různých barev,

odstínů nebylo zde, vlastním kouzlem

jenž nezářil by jednom ve souzvuku,

lesk s barvou, tvary soupeřil a zpíval.

A silná stoupala z těch růží vůně,

ať zahrada ta stála v plném slunci,

ať stápěla se v šer a zimní mlhy,

kdo kolem šel, vždy v dálce cítil růže

a s dechem růží cítil v srdci radost,

jež vznítit může čistá pouze krása.

Ne na severu, v Širazské kdes pláni,

že stojí, musil sníti dumný chodec,

tím dechem růží okouzlený zcela.

Zřel okem duše, kterak sad se šíří

a roste, bují v dálku celou vlastí,

jsou nějak divně známé mu ty růže.

Na pusté pláni, kterou byl by život

bez těchto růží, – Bůh ví, kde se vzaly –

a jakým divem dýchají a voní –

strou něhu, půvab, ženskost, krásu, dobro,

že všecko splývá na souzvuk a hudbu,

jich všade plno – celá vlast jich sadem.

Ó bujte, růže prosté, plnokvěté!

Váš vděk i vůně z našich srdcí pučí,

tím vypěstěna, sesílena sadem,

jejž viděl jsem ve snu svém, vaše vůně

buď dechem něhy, dobra, lásky, krásy,

ať celá vlast jest jedním sadem růží!