Sen o zimní noci.

Na širé pláni v zemi severní,

kde led a mha, kde sníh a noc se rodí

a smrt přebývá v zmrzlých bařinách,

odkud na bystrých vichřic perutěch

se řítí v kraje sluncem zlacené, –

tam vyrostla polibkem krátkých jar

ze země černé bříza stříbrná.

Jen krátká byla doba blahých dnů,

již osud krutý rukou lakotnou

jí odměřil, a přišla hodina,

kdy sladký dar života zdejšího

jí bylo vyměnit za hořkou smrt.

Bylo to v noci tiché, hluboké,

když mráz ji objímal, když líbal ji

a dechem zhoubným jiskru života

v ní uhasil a nořil v smutnou tmu

sen, který, světlý, snila o jaře,

o slunných nebes šťastném úsměvu.

Na zemi sníh se blýštil jiskrně

a zář severu plála krvavě

na nebesích a hvězdy tonuly

v tom moři brunatném a zbledaly

jak květy mroucí, když je ovane

proud žhavý požáru, jenž v úkrytě

byl vznikl lesním, v kraj se valí pak,

a zhouba s ním a všeho žití zmar...

Jen jedna hvězda posud zářila

a vzdorovala rudým paprskům

a lila útrpně svůj čarosvit

na břízu krutým mrazem vražděnou.

A bříza pnula nahá ramena

tou rudou nocí vzhůru ku hvězdě

a mluvila k ní mroucím šelestem:

„Ó, ty, jež vysoko nad zemí pláš

a smrti nepodleháš zákonům,

jež bohu blíž a jeho andělům

tak neskonale šťastna kroužíváš,

a útrpně se díváš v bídy dol,

dcero nebes, slyš, co země dceř

teď k tobě mluví ve své pokoře!

Dík bohu vzdávám za života dar,

a nereptám, že mi jej odnímá,

neb šťastná byla jsem v své samotě,

a ráje v truchlém kraji snila jsem;

ó, blažily mě vlasy zelené

a stříbro kor, za roucho dané mi:

vždyť lepost moje jednou poskytla

za vedra dne mladému rekovi

na krátkou chvíli sladkou hospodu!

On od severu táh’ na šťastný jih

a znaven u pně mého spočinul:

Na větve moje věsil lesklou zbraň,

svou pavezu a zlatou přílbici,

o kmen můj vnadnou hlavu podepřel

a zdříml tak, jak v klíně matčině.

Tu bytost moji prochvěl sladký bol,

já korunu svou k němu sklonila

a šeptala mu v ucho luzné sny

o blahu nekonečném, dosáhnout

jež člověku ni tvoru jinému

zde nelze, v strastiplném světě tom,

kde blahem jediným tušící sen!

A rosa třpytná se mne kapala –

ta bolela co slza palčivá...

On setřás’ dřímotu a prohlíd’ zas

a zamyšleně upřel zraky své,

dvě hvězdy modravé, na zachvělý

můj list, a odešel ’sléz s povzdechem,

s pocitem tajůplným, zmateným.

Třikráte vrátil se nevěda, co

jej pudí ke mně v tužbě záhadné –

že duše moje jemu příbuzná,

to neuhod’, a zmizel v dálavě...

Ó, hvězdo jasná, krásně zářící,

on vrátí se od luhů květnatých

na sever tichý, pustý, dumavý,

a najde tělo moje zčernalé

a větve svislé, větrem zlomené...

Až na kostře mé, smutně strmící

uprostřed vřesu, zbraně rozvěsí,

pavezu též a zlatou přílbici,

až o kmen můj pak hlavu podepře

a k tobě vzhlídne u výš nadzemskou,

a smutně vzdychne nad mým osudem –

ó rci mu pak, ty světlo nebeské,

že bez reptání smrt jsem přijala,

že blažil mě ten krátký, sladký sen,

jejž v pustině jsem snila o štěstí!

Ó, rci mu pak, ty světlo nebeské,

že nevěřím, že ho již neuzřím!

Co stvořeno, to zhynout nemůže,

byť stopa veškerá i ztratila

se oku, které hledá vesmírem

tvar, jímž se ona bytost oděje,

jež ušla nám na cestu dalekou!

Rci jemu pak, ó hvězdo zářící,

že tužby naše, tužby záhadné,

tou nejjistější jsou nám zárukou

o věčnosti a blahém shledání

tam, kde uvolněné naší bytosti

juž meze není – to mu, hvězdo, rci...

A řekni mu, že upomínka naň

mi spasnou byla v chvíli strašlivé!“ –

Tak mluvila ku hvězdě zářící

ta bílá bříza hlasem slábnoucím

a domluvivši, tiše zemřela. –