SEN PRASVĚTA

Jak dotknul by se mojich skrání

svou perutí, noh báječný,

tak olověné, těžké spaní

setřásá duch můj netečný;

naslouchá v dálku – dlouhý řev –

aj, tu na skalin příkré tesy

ve ještěrů a hadů směsi

s pardálem v půtce skočí lev

mdlý ztrátou krve, uštvaný.

Jak dlouhé, živé liány

lvu na ohon se věsí hadi,

v jich tělech jeho zuby řádí

a v jeho žilách jejich jed.

Hle, nyní kles, a teď se zved

a hřívou zatřás vlnivou,

na pardálovu šíji sed

a v jednom chumlu s zeměplazy

se vil až tam, kde skalné srázy

se rozsmekly v strž šklebivou.

A běsný sykot – táhlý řev

a těžký pád a ticho teskné –

jen ve kamení rudá krev

a na trávě se rosa leskne.

A hory v kráse nedotknuté

tu ve mlze, tam v páře žluté,

na mračné skráni první sníh,

se zdají tratit v oblacích.

Ve směsi sosen, jilmů, cedrů

a v květů tísni lahodné

ty stráně tají úrodné,

ty ve slunečném prahnou vedru,

a rmut, jenž od potopy zbyl,

jim kryje bedra, hruď i týl.

Těm proudí z boků pramen lávy,

těm ještě šlehá plamen z hlavy

a dýmem v plášť je halí tmavý!

Ty nepevny v svém základu

tu náhle rostou, tu se kloní

a v dol se řítí v neladu,

svým pádem z temných doupat honí

zvěř prasvěta. Ó divý chvat

a ruch a zmatek divoký!

Slon s chřestýšem tu v kotouč spjat

se trapně vleče blíž a blíže,

až ve močálu, v lese rýže

se zhroutí na kraj zátoky,

kde nad zrcadlo tichých vod

se s Mahmutem spjal Behemot,

a blíž, kde krví rudne pěna,

se bahnem brodí po kolena...

A moře spalo. Svoje divy

teď skrylo v páry závoj sivý,

houpajíc slunce na klínu,

a hrálo jenom krůpějemi,

jež v proudech krystalného deště

se nesly z nozder delfínů.

Kolébkou tenkrát bylo ještě,

ne hřbitovem, na jehož lemy

v hrom bouře, blesků požáry

by člověk vztyčil jako kříže

své majáky a stožáry,

jen orel nad ním, vzduchu kníže,

se tichým křídlem slavně nes,

zrak upíraje do nebes...

Ó valné světy, chmurné břehy,

ó prostore, ó hlubiny,

kdy lávy var i ledné sněhy

se spryskly v chaos jediný!

Kdy velký prs svůj nedotknutý

všem podávala příroda,

kdy slunce vzchod, ston větrů dutý

i bouře snivá lahoda,

jek pralesů, kvil vodopádů

i zápasících oblud řev

se pojil v jeden slavný zpěv,

ku cti a chvále Hospodinu,

jenž zkrotiv živlů děsnou vádu

do věčnosti si used stínu

a hvězdnou záři u hlavy,

se díval v prostor mlhavý!

Ó básníku, tak i v tvém duchu

to bujelo též před lety

ve planutí a tvorčím ruchu,

než světa dech ten prokletý

se dotk tvé duše jedem svým

a poskvrnil ji otroctvím.

Jak ony světy v směsi divé

bez ladu čněly ku obloze,

tvá duše, moře mlčenlivé,

jen hvězdy nebes zrcadlila

a prasvěta báj v sobě kryla.

Teď řetěz strastí k tvojí noze

se upjal jak lvu na ohon

had obratný. Dřív v tvojím nitru

vše bylo velké, nádherné

a titánské a nezměrné;

tvé srdce bylo velký zvon,

jenž rozhoupal se lidstva k jitru.

Tys poslouchal jen srdce svoje,

a jako vroucí lávy zdroje

v číš zpěvu tekly slzy tvoje!

Tvůj vzdor se vzpjal jak leviatan

a vzpřímil vaz svůj nesklonný;

čím tobě Bůh, čím tobě satan,

čím všeho světa zákony?

Tvé myšlenky jak drahokamy

se leskly věků hlubinami,

nad hlavou jejich blesků roj,

tys v světa zíral nepokoj!

Tvůj zpěv byl drsný, neumělý

tak jako hradby kyklopů,

však lidstva tuchy v něm se chvěly,

on padl božství na stopu.

Teď ale, jak zem po stvoření

jsi zakrsal a zevšedněl,

víc božské síly v tobě není,

nám zhnusil se tvůj chlubný žel!

Jen o růžích, o svitu luny

zní tvojí písně snivý hlas,

a přec je třeba bíti v struny,

by ve základech svět se třás!

Nad tvojím žitím tupým, všedním,

se pavouk nudy zavěsil,

tys z titánů chtěl býti jedním,

leč osud jich tě poděsil!

Jen zřídka ještě pověst tichá

tvé skráně z dálky oblétá,

vulkánů žárem v hruď tvou dýchá:

to mladost tvá – sen prasvěta!