Sen při pluhu.

Pot s čela utřev rukávem

a zaraziv volečky,

se o pluh pevně podepřel

a zahleděl se před se.

Na nebi slunce zářilo

jak před tisíci lety,

jak zlatý vladař v nádheře,

jenž zemi pyšně míří.

Sedláček svraštil čelo své

a založiv si ruce

na prsou prací zbouřených,

hluboko zamyslil se.

V tom za doubravou vyšel mrak

tak malý jak loď v moři;

však plyna nebes modrotou

přec zakryl pyšné slunce.

A vlídný, chladný jeho stín

na horké čelo vložil

rolníku klid a úlevu

a skonejšil ho k spánku.

A v spaní rolník divně snil.

Mrak jako noc se rozpjal

po celé číré obloze

a hromův hučel rykem.

A z rachotu zahřímal hlas,

jenž nožem v srdce vnikal:

„Ne k sečení je kosa jen

a k mlácení cep padný;

ne k orání jen tvrdá pěst

a prsa ku vzdýchání

a život zaklet k starostem

jak do syta dát dětem:

i v selských prsou srdce jest

a na dětili hledíš

a pomníšli, co čeká jich,

zda žalostí nepuká?

Však v srdce každé zasil bůh

tajemné k činům símě

a déšťli přijde odvahy

a víra v lepší časy,

již posvětí křest krvavý:

čin ze semena vzroste,

a v plné klasy uzraje

a potomstvu dá blaho.“ –

Tak z rachotu hlas zahřímal

a kosy zařinčely,

a cepy kolem tepaly – –

životy míhaly se.

Tak čin se konal spasení

a tak byl šťastně skonán,

že srdce blahem jásalo,

zříc nové doby ráno. –

V tom rolník ze sna vzbudil se

a když se porozhledl,

sypal se s mraku deštíček –

ne blahodárná bouře.

A děti přišly za otcem,

on přivinul je k srdci

a na hlavy jich kapaly

mu s očí slzy těžké.