Sen Šalamounův.

Sto cherubů sen jeho ostříhalo,

by s nástrahami zlý džinn nemoh’ k němu,

sto k jeho lůžka tulilo se lemu,

sto s meči nahými mu u hlav stálo.

Sto u dveří... A přece, jak to málo,

v své duši hořkost, odumřít chtěl všemu,

dal vůli náhubek, svor srdci svému,

a zmrazil moudrostí vše, co v něm plálo.

Však jeho sen byl silnější a větší,

kdos na jeho stál ebenovém prahu,

nemusil ani lidskou mluvit řečí;

po dlouhé době cítil rosnou vláhu

rtů Sulamity, chvěl se rajskou křečí –

byl ráno mrtev pod cherubů meči.