SEN ŠEDÝCH DNŮ.

Na šedém pozadí zřím šedé obrysy,

jak šedá plachta nad Prahou dnes mlha leží –

a mosty, kostely a silhouetty věží

na scéně šedivé jsou šedé kulisy...

Je mokře dusivý den chladně šedivý,

na kluzké dlažbě ulic tak se těžce dýše –

má duše v šedivu se v koutek choulí tiše

a kamsi do dálky zrak vzpírá blouznivý.

Do dálky azurné, na břehy modrých vln,

kde bílé vily sní ve stínu temných palem,

v ten mládí slunný kraj, jenž láká sladkým žalem

pod zkvetlé olivy, v sad, jenž je růží pln...

V tom šedém okolí, och, jak jsem bláhový!...

Proč, srdce mé, chceš stále pláti rudým vznětem?

Proč v resignaci nechceš splynout s šedým světem,

proč jak keř tajemný chceš hořet stále květem

a býti bez plodu keř poupat růžový?