SEN SENTIMENTÁLNÍHO VOLTAIRIÁNA.

Hořely zámky žáry Revoluce,

jež nešetřila ani oltáře.

Na něžné bílé shlížejíce ruce

aristokratky jely na káře...

Krev byla všude; pudy vzbouřily se.

I slunce stříkalo krev do šíra.

A nevěděl jsi: zvolna noc to tmí se

nebo to raça zvolna vymírá...

Všech katastrof leh’ na mou duši děs.

Ne, že smrt přijde zítra nebo dnes,

leč krev ta že se darmo promrhala.

Vymírá raça? – Nemohl jsem číst

od Paní dlouhý, pathetický list,

jejž se světa sem za mnou posílala.