SEN SEVERU.

Na horách někde

jsem vrásčitou zřel osamělou sosnu.

Milenkou blesků byla,

o její pahýly se mraky trhaly,

a láska země temnou zelení

v jehličí kvetla.

Strom přísný, šerý,

jenž nikdy nerozpuk’ křehoučkým květem,

nezasnil o jihu, palmách a piniích,

jen křemen z tvrdé půdy vpíjel

a na pozdravy dálek sugestivních

šumíval skoupě.

Hle, půlnoc v městě,

třesavá světla plápolají větrem

a má horečná hlava blouzní.

Tak smutně bije srdce,

jak srdce zvonů pohřebních.

A hlava třeští... Kosmogonie

a soumrak bohů dechly na mne s hvězd.

Proč dal’s mi, bože,

žít tuhle bídu? Perspektivy dálek

a rytmus moří a takovou slabost!

Na tebe čekám,

na tebe, spasiteli, sosno severní.