SEN ŠKOLAČKY.

Vše znovu vidím: tabuli a lavic řadu,

v nich různé zjevy drobných spolužaček,

stupínek, kathedru a milou učitelku,

ať v tváři úsměv má neb lehký mráček,

a já tam mezi všemi osamělá vzadu

v svých blouznivých snech překročuji času délku,

a volně, lehce, jak bych byla motýlem,

svá křídla vzpínám – rozlétám se za cílem.

A zastavím se před velikým stromem slávy,

rvu smělou rukou listy vavřínové,

s nimi si hraji, v klín je beru, rozhazuji,

a pak zas, znavena hrou, trhám nové,

bych věnec uvila z nich kol své dětské hlavy,

vždyť nadarmo tu tolik listů, větví bují,

proč nemohla bych náruč si jich natrhat,

je splétat, rozhazovat, s nimi hrát si, hrát!

Ó, ubohá ty dětská duše pošetilá,

což nevidíš, když ruka věnec splítá,

že strom, zkad trháš listy ve sluneční záři,

se také chvěje, vzdychá, bouří zmítá?

A krásný věnec slávy, jejž tvá ruka svila,

že bouře se skrání ti strhne a zas zmaří?

A chceš-li s ní se rvát, zas můžeš si jej svít,

tu třeba stále pracovat a zápasit!

Ne, neslyším jí ani nezřím chmurných zjevů

a nechci vědět, jak je drahá sláva,

vždyť ruku vztáhnout jen a list za listem padá

mi z vavřínu v klín tak, že touha hravá

se ukojiti může bez strasti a hněvu

a neznat, co jsou zášť a úklady a zrada.

Znám jenom zeleň věčnou, jaro, slunce jas

a ve snu vzlétám směle nad prostor i čas!

Ty odvážné sny, jichž mám plnou duši celou,

přec jednou projevím; když zamyšlena

sním, píšíc úkol, čím bych chtěla býti,

a přede mnou má cesta vyvolená,

ta cesta, kterou vavřínové lístky stelou,

a po níž musím třeba přes trny vždy jíti...

Ó vím, že nemožno mi jinou vyvolit,

mám odpověď, čím v životě bych chtěla být!

Ten pyšný sen jsem tehdy v papír uložila,

za jeho modlila se vyplnění,

a podnes cítím nadšení tu vlnu velkou,

jež v chvílích opojného zanícení

mé nitro celé tehdy sladce zaplavila

a pohřbít nedala se dravou času délkou,

v mé duši žije vždy ten krásný, dětský sen

a dále bude žít, byť nebyl vyplněn!

Je těžko po čase se k němu nevraceti,

když ve vzpomínkách sladkým teplem hřeje

a stále volá zpět i dále jíti velí,

je studánkou, kam často pro naděje

si duše zajde, když chce žaly přeletěti

neb setřásti je, aby rázem dobolely,

zas novou sílu k letu čerpat z oněch chvil,

kdy života cíl poprvé mi zazářil!