SEN SOKRATŮV.

Pár let dřív, než byl odsouzen

ku číši bolehlavu,

měl starý Sokrat divný sen:

Dlel u moře, vln v splavu;

zřel v kraj, který se stmíval

a v stíny přecházel,

pak na svůj klín se díval,

tam labuť mladou měl.

Ku ňadrům jeho stulena

se toužně k němu tiskla,

mu křídlem hladíc kolena,

zobákem rudým blýskla,

zřel s divnou něhou na ni

ve mocném pohnutí,

jí peří čechral dlaní,

zřel v zrak jí bez hnutí.

Však náhle mocný křídel vzmach

a v let se labuť zvedla,

v červánků tryskla žhoucí nach,

až k horám, k nimž Noc sedla;

tam začla trhat stíny,

jež shrnul Noci hněv,

to s výše prohlubiny

zněl sladký její zpěv.

Jak čistý stříbra jasný tón

to znělo do červánků

a strhalo to mračen shon

kol horských obrů spánku,

a v údolí to znělo

jak filomely kvil,

své Sokrat sklonil čelo

a hloub se zamyslil.

Zněl celý život jemu vstříc

z labutě této zpěvu,

co cítil sám a nemoh říc’,

zde v zářném plálo zjevu,

s čím po léta měl svízel,

zde rozluštěno v ráz,

však vtom zjev bájný zmizel

a v husté mlze zhas’!

Sen prchl. Povstal Sokrates,

šel otevříti dvéře,

hoch sličný k jeho nohám kles’,

zřel v tvář mu v jitra šeře.

Hoch jmenoval se Plato,

jen „Mistře!“ chvěl se ret,

kštic jeho měkké zlato

políbil prvně kmet.