SEN STŘEDOVĚKÝ.

Již k arkýřům gotickým kráčím a kolem orloje

Jsou na něm žně namalovány z dob míru a pokoje

a jakési uspání čiší z něho, to dobře vím,

a to mne tak mate, že sotva to slovy vypovím...

Zas pod domy úzkými kráčím a podloubími jejich

a patricijské zřím domy a krčmy ty v pestrých jich dějích

a zdá se mi: jak bych rodičů zbožných a přísných byl syn,

odkojen Husovou krví, z rozkoší, vzešlých z ní, z vin.

Tu zdá se mi, jak bych kráčel s knihou svou, bakalář,

v tu kolej jezovitskou a bledou a vážnou měl tvář

a v zdání, jak bourat bych slyšel tajemným tlukem kladiv

kdes poslední oltář, kde pod obojí jsem přijímal,

si znenáhla zvykal a musil žít s tím, kdo minulost zradiv

se modlil již s císařskými, kdo s nimi se zpovídal,

do vyhnanství denně se chystal, ó nadlidské naděje sílo,

a několik ukrýval knih, jichž dědictví po otcích zbylo...

A bakalář, zdá se mi, večerem jdu a sním o všem tom dnes

a naslouchám do ztichlé noci, z níž vyje dnů válečných pes,

v tu dobu, kdy exulanti se chystají vyjeti z brány,

a na koních najatých. Zdánlivé ticho, mír na vše strany,

jen v srdci je úzko a temno. Vše zkradeno, prodáno,

je vyrabováno zlato a statky, vše rozdáno

je rodům, jež nenávidí ten, z něhož jsi zrozen rod,

jenž o prvenství se rváti bude již věčně, hrát o národ...

To chápu, lkám v srdci a k bráně, jež těžce se otvírá,

jdu, loučím se s exulanty, zřím za nimi do šíra

a denně tu drahé ty čekám, kde milenku svou mám.

A myslím, že posledního dne loučení nepřečkám...