Sen Tamerlanův.

Před svojí smrtí Tamerlan

měl tento divný sen:

do dálky táh’ se dlouhý lán,

on na něm natažen.

A obrovský kmet před ním stál,

půl člověk a půl duch,

plál jeho zrak skrz vousů mrak,

dlaň jeho tiskla pluh.

„Kdo jsi?“ děl vládce. „Boží soud,“

děl přelud; „slyš mou zvěst:

jak prokletí jde v zápětí

za výrokem mým trest.“

A v nářku tom jak zněl by hrom,

pluh na vládce kles’ hruď,

a jako v pláň, neznámá dlaň

tam ryla: Proklet buď!

A ňadry jeho brázdu táh’,

ač svíjel se a třás’,

a šlo to hloub, ač každý kloub

mu praskal, vstával vlas.

Po jedné brázdě druhou zas

s touž důkladností táh’,

a z klína zrní házel v ráz

v těch brázd krvavý nach.

A nežli třetí brázdu vryl,

juž z první osení

se zelenalo vesele

a v čilém vlnění.

A čtvrtou nežli dooral,

juž kýval plný klas,

a oráč dál se s pluhem bral

vždy znova hloub a zas.

Vždy na novo jak olovo

tek’ do brázd horký pot,

a do ňader vždy hlouběji

ryl pluhu ostrý hrot.

A celé tělo vladaře

juž vrostlo do země,

a v červánek si skřivánek

pěl nad ním dojemně.

A zlaté klasy šuměly,

to jeden chvit a třpyt,

a rostly víc v sta, ve tisíc,

vždy výš až nad blankyt.

A Tamerlan kde srdce měl,

zkad hrůza šla a děs,

tam šedavá si pěnkava

své hnízdo tkala dnes.

A zkad krvavé myšlénky

se draly v divý rej,

tam vlčí mák čněl do oblak

a v nach svůj halil jej.

Když celý obzor zaplavil

těch zlatý klasů vír,

svou práci oráč zastavil,

v své duši cítíl mír.

Na mezi pak na pluh svůj sed’,

jenž jako slunce plál,

a do čtyř úhlů zvolal v svět:

„Já jediný jsem král!“