SEN TEPLÉ NOCI.

Teď v starém parku bloudil bych tak rád,

jak jsem tam chodil šerem nastokrát,

v ten večer plný měsíčního lesku,

jenž se stromů by kanul na mou stezku.

I v staré loubí, které leží v tmách,

by spletí větví šleh’ a prutem vtáh’,

jak v chrámové když lodi chladné, stinné

proud záře oknem v modrý dým se řine.

A bylo by tak ticho, ticho kol,

a nehnul by se list ni trávy stvol,

já cítil bych jen vlhkou vůni země

a slyšel plískat vodotrysk jen temně.

A v duši mou by vrátilo se zas,

co nebylo tam dlouhý, dlouhý čas,

ta touha po čems, co ti plní snění,

co hledáš, hledáš a co tady není.

Ta touha po čems, pro co není slov,

co nemá život, co snad nedá rov,

ta touha po čems nad hvězd třpytným zlatem,

po čemsi velkém, vznešeném a svatém.

A duši plnou bezejmenných tuch,

bych bloudil šerem i skrz záře pruh,

co ze zámku by houslí lkaly vděky

jakýsi nápěv nevýslovně měkký!