Sen těžké nálady.

Sen těžké nálady mi v duši padl:

Poušť mrtvá, sluncem zkrvavena v dáli.

Stesk zapadlého dne se na ní kladl.

– Dva sloupy z písku v prostřed pouště stály.

Já klečím pod sloupy a spínám ruce;

však nemodlím se již a sotva dýši,

ret znavený a slovo zněmlo v muce.

Ó, Bůh mé mlčení snad také slyší!

Jen čekám... Vím, co přijde jednou:

Až slunce setmí, vichry na poušť vstoupí,

v ní vprou se a do mraků ji zvednou,

a hrobem jsou mi touhy – z písku sloupy. –