SEN U PLUHU.

Jan Mužík, praděd můj a rolník bez úhany

když jednou za léta své živné oral lány,

tu na pluh v poledne si sedl unaven,

a usnuv hluboce měl tento divný sen:

Zřel sebe v kolébce jak drobné ještě dítě,

jak poupě březnové, jež vzchází na úsvitě,

a vedle kolébky máť viděl svou, a v ráz

té kolébky mu v sen zněl prostý ženský hlas:

„Spi, drahé dítě mé, ten venku také dřímá,

však hlubší jest to sen, jenž děda obejímá,

on tak jest slepý teď, jak tys byl, dítě mé,

jak všichni byli jsme a opět budeme.

Teď jedna ruka má tvé hladí útlé tělo,

co druhá zaclání to jeho mrtvé čelo,

jak větev přivívá v svůj kvítek libý chlad

a stín zas na lupen, jenž ode stromu pad.

Spi, drahé dítě mé. Jest těžký život lidský,

a kdo zde šťastnější, to neví člověk vždycky,

zda ten, kdo nepočal žít dosud, či zda ten,

kdo v žití soumraku spí klidně mrtvých sen.

Leč ať jest něco zde, co ústa nevypoví,

co vysloviti nám lidskými nelze slovy,

to jedno víme přec, že je to lásky hlas,

jenž v žití povolal a v hrob posýlá nás.

A my zde nejsme víc, než květina, jež pučí,

a k slunci pozvedat se slabý kalich učí,

jež kvete, odkvete, plod nový zrodí zas,

a jiným ustoupí, když její přijde čas...

Spi, drahé dítě mé! Máš ještě času dosti

na bouře života a těžké povinnosti,

blah, kdo z nich zbude vždy jak čistá květina,

jež v bouři do světla své údy rozpíná!“

A matka umlkla. A bylo ticho kolem,

leč ticho nebylo zde plesem ani bolem,

neb spánek dítěte a šero ženských snů

a ticho mrtvého mír tkaly zemských dnů.

Teď zvolna, bez hlesu se otevřely dvéře

a dítě vidělo, jak děd se k němu béře;

byl velký, ubledlý, jak právě z rakve vstal,

a nohou přetěžkou se zvolna k předu bral.

A sklonil tajemně se nad kolébku děcka

a máť ho nezřela, neb v dumách dlela všecka,

leč dítě vidělo a usmálo se vstříc,

a jasem záhrobním se smála mrtvá líc.

A bázeň dítěte jak po větru by letla.

Jak prostá jizba ta v mžik plna byla světla,

a duch jak sněžný mrak se děcka dotýká

a chladnou věčností mu srdce proniká.

A stařec ozval se: „Já z rakve vyšel svojí,

mne touha podivná tu ještě nepokojí –

ó slyš, co praví děd. Kdos vyšší mluví jím,

a moudrosť nadzemská to praví dětem svým:

Trud, práce věčny jsou. Až vzrosteš, dítě milé,

a staneš s úsměvem dnů mládí na mohyle,

pak s tebou půjde dav, jak od pravěku jsou:

ti jedni ze světla a druzí z temna jdou. –

Tu poznáš nicotu tak mnohých čistých přání,

a nevděk poddaných a vyšších pohrdání,

had zrady uštkne tě a tma ti sedne v leb,

a poznáš, těžký jak a hořký lidský chléb...

Leč ať jest jakkoli. Tak také se mnou bylo –

vždy s nebes výsosti se bouř i slunce lilo,

však vím: jak půdu svou jsem rodnou kvésti zřel,

na všecky rány jsem a bědy zapomněl.

Ne lidi přátele a tebe že jsem záhy

tu opustil, mně žel je míjet lán svůj drahý.

Jak čistý jsem jej vzal, já dal jej čistý zpět,

a zrno podvodné v něm nezřel zráti svět.

Byl nádherný to lán a zůstal neztenčený

pro zlato souseda, pro úsměv svůdné ženy,

jak já, tak nekřivdil ach nikdy tento lán,

a já mu svobodný a věrný byl vždy pán.

Co v hrobě prach můj v prach se mísí rodné země,

v prach sletne poslední zvěst o tvých činech ke mně –

buď proklet, hrstku-li té půdy vrahům vzdáš,

neb chlipně rozházíš a hříšně zaprodáš!“

Děd v mlze zmizel zas. Leč slova jak hlas zvonu

se třásla v jizbě dál, a v denní práce shonu

šla neznavena dál a po dnešní až den

a v bdění zněla mu a v krátký noční sen.

Zvuk vážné řeči té jak šelest křídel duchů

i nyní doletal k praděda mého sluchu.

Jan zvolna probudil se – šepot dále zněl,

ne více z mrtvých úst, on z živých lánů šel.

Zněl hlas ten bez konce a zněla země celá,

a řeč ta žehnáním a prosbou, hrozbou zněla:

,Buď proklet, hrstku-li té půdy vrahům vzdáš,

neb chlípně rozházíš a hříšně zaprodáš!‘

A tehda poznal děd můj mluvu rodné země,

on klekl, políbil tu matku lidu jemně,

a cítě sílu z ní již splývat do všech žil

on s písní v kyprou prsť hloub rádlo zabořil.