Sen utěšitel.

S plamenným svým mečem k rajské bráně

postavil se jasný anděl Páně.

Adam s Evou prchal v pusté kraje;

hlad a žízeň žhavou poznávaje,

se svým stínem po písku se ploužil,

po ztraceném ráji smutně toužil.

A s ním Eva, žena milovaná,

utíkala jako laňka štvaná

vzpomínajíc na ty krásné časy,

kdy Bůh mluvil laskavými hlasy

k jejich mysli. – Po všem bylo veta! –

Uviděl je, bludné tvory světa,

anděl Eloa, jak klesli mdlobou,

a že bylo líto mu jich obou,

prosil Boha: „Ulev jim, o Pane!“

A Bůh-láska pravil: „Nechť se stane!“

Smutní naplněni nadějemi.

Anděl Eloa se nesl k zemi

na perutích májového vánku,

Sen jim vdechnul do prvního spánku. –

Od těch dob, když tělo spánek sílí,

duch náš k ráji, jako motýl bílý,

volněji se vznáší, zbaven tíže,

tvůrci svému blíže.