SEN. (V.)

A náhle muž mou duši k sobě zval,

jenž jako vánkem nesen kráčel tlumy –

ret jeho dobrotou se usmíval,

skráň oblétaly nadoblačné dumy.

Tak neslyšný byl jeho vzdušný chod,

jak oblaků, jež tiše nebem spěly –

a přece hned ten všecek divný rod,

přec veškery hned oči za ním zřely!

A muži odvrhali nástroje,

a ženy v náruč braly nemluvňata –

vše opouštělo domův podvoje

a chvátalo, kam hlava spěla svatá...

A Svatý učil sedě na hoře

lid, po stráních jenž v zástupech se vlnil,

by pravdě vstříc vycházel v pokoře,

a k čemu kyne, radostně by plnil.

A věčnou pravdou že jen láska jest,

z ní že se všecko počalo a rodí –

a k přečistému zřídlu věčných hvězd

jen ona, láska, bezpečnou jest lodí.

Že větší radostí, než přijímat,

jest pro jiné se v lásce obětovat –

jen hřích, jenž chodíval kdys k prahům chat,

že lidi vábil bližních nemilovat...

A slova ze svatých úst plynula

a zněla srdci jako hudba ráje –

mně bylo, doba dětství minulá

jak zkvetla by mně novou vůní máje.

Mně bylo, jako Písma poslání

bych četl slova křišťálově čistá –

ach, poznal jsem, že hory na stráni

my se zástupy posloucháme Krista...

Jak v Emauzích když lámal, žehnal chléb,

dva učenníci teprv poznali Ho –

tak já jsem přestal náhle býti slep

a poznal Pána, zástup učícího...