Sen v kathedrale.

Byla jsem v staré kathedrale,

poslední zalkal varhan zvuk,

a ve kropence mramorové

se celý řetěz smočil ruk.

Kostelník vešed na oltáři

voskové svíčky shasínal,

i stařeček, jenž klečel vedle,

se pokřižoval a pak vstal.

Šedivá mlha lodí táhla,

v ní pestrých skel se třásl svit,

a já jsem o tom nevěděla

a začínala sladce snít.

Byl soumrak. Rudě věčná lampa

svítila v ztichlý, šerý chrám,

ach, je to v srdci divné kouzlo,

když člověk je tu sám a sám.

Snad v zadu ještě k zpovědnici

svou hlavu tulí stařena,

snad tiskne koral u růžence,

by prosba byla splněna.

Však její bytosť nepřekáží,

tak jako by tu nebyla,

a teď se v lustru křišťálovém

dvě světla v jiskru zkřížila.

A je jich plno, plno, plno,

jak svatojanských mušek hned,

kadidlo voní, na oltáři

se liliový bělá květ.

Paprslek dlouhý v oči padá

a v srdce mír a k čelu sen,

tam u oltáře o klekátko

jak někdo byl by podepřen.

A bílých šatů mlha bílá –

zjev sladký, ale nesmělý,

a bylo mi, jak v šeré dálce

dvě srdce když se tetelí.

Líbezný nápěv duší vanul,

jak – tknutí zlatých, božských strun,

jak slyšitelným by se stával

déšť světel stromů do korun.

Snila jsem v staré kathedrale,

až probudil mne klíče hlas,

mé srdce jen se tetelilo – – –

a byl v něm pravdy stín a mráz.