Sen v podjeseni.

Nepoklid v duši, v ruce milou knihu,

po kraji lesa kráčím sám.

Chladno je, ticho, ptáci táhli k jihu –

já také na jih vzpomínám,

Po břehu moře, révových kol strání,

toulá se v snění zabrán duch;

slyš, jaký hovor, výskání a smání,

slyš, jaký jásavý to ruch!

Čím že to ožil podzim usměvavý?

Oko se jasní; viz, ó viz!

Bacchantek sličných mimo jedou davy,

vůdcem jim mladý Dionys!

Pantherů plece zdobeno jich vnadou,

pyšna je hrdá postať lvův,

již svoje hlavy k dívčím nohám kladou

jakoby k prosbě: „Zpívej, mluv!”

Strom blažen sklání úrodné své sněti,

hrozny se svítí na révách,

Hojnost a Krása mimo duši letí,

ó jak jsem udiven i bláh!

V šťastnějších lidí svobodné jsem zemi,

ne v rodné vlasti, jejíž hruď

záští sup dravý tepe perutěmi,

aniž Bůh káže: „Dosti buď!”

Dumám a dumám, srdce jímá tíseň,

kdo jí as přijde na pomoc?

Vůkol je ticho, vznešenou hvězd píseň

nade mnou básní skvoucí noc.