SEN V ŠARLATU.

Jsi mrtev již. Stín padá na skráně

a zdůrazňuje smutek vlasů tvých,

a oči zapadají do důlků,

jak živých turmalínů krůpěje

se propadají do tmy bez lesku.

Tvé chřípě, před chvílí jež rozkoší

se ještě chvěly vysilující,

jsou zledovělým voskem bez dechu,

a tvoje rty, jež znaly uštknouti

polibkem, jenž je slunce zhuštěné,

teď zahaluje fialová noc.

Dvě amethystové teď spony jsou,

za nimiž krása v jed se rozkládá,

neb jed a krása sourozenci jsou,

již od věků o palmu zápasí.

Krev, která lpí na této čepeli,

před hodinami ještě hořela

a bouří voněla, jež vášně snem

plnila pohár srdce po okraj.

Ty's musel umřít, bys byl věčně mým,

já zabila tě z lásky veliké,

bych zachránit tě mohla pro sebe,

pro duši svou, pro smutek vítězný,

jenž duši oplodňuje zázrakem

a proměňuje ve svatyni krás,

kde veliká Smrt život násobí.

Teď půjdu v život, jaký doposud

žít nemoh nikdo, budu samotna

v království vzpomínek, jež v zrcadel

se změní tisíce a odrážet

děj budou zhuštěný a promítat

v nádheru nemyšlených příštích dnů,

a minulost se změní v budoucnost

i přítomnost; já zavraždila čas

tou malou dýkou, neb vše splyne teď

v jedinou rudou slavnost rozkoše –

té rozkoše, jež duši náleží

a která skutečností pohrdá,

ač skutečnosti obraz za podklad

mít musí, stejně jako drahokam,

by krásný být moh, musí formu mít.

Mým životem ty's prošel jediný,

jenž doposud se ženy nedotknul,

a s tebou vášně rozbouřila jsem,

o jakých nikomu se nesnilo.

Jak lotus čistý s hvězdou krůpějí

z tmy marnosti mi spad jsi do klína,

bys pyšné sny mé krví napojil

a v myšlenkách mých rozžal pochodeň.

Já žila jako nikdo přede mnou.

Vždy přála jsem si vášeň nalézti

a lásku, jaké nikdy nebylo,

já nejvíce jsem se vždy lekala

všednosti šedých opakování,

kde v cizích formách mizí lidské já

bez děje svého, bez osoby své.

A vždycky láskou těch jsem zhrdala,

kdož milovali již a nemohli

dát sebe celých, stejně jako k nim

jsem nedovedla lásky rozžhavit,

jež stravuje jak oheň magický,

až plameny se nebes dotýká,

že hvězdy zdají se být jiskrami,

tryskajícími z něho k étheru.

Co prošlo takých mužů životem...

To omyly jen byly milostné,

jen zacházky, jež cestou za cílem

jsem nalézala, touhou šílená.

To byly masky vášně, za nimiž

se ukrývala dutá prázdnota.

Ty's teprv přines život královský

a vášně, v kterých jiskří osobnost,

ty, čistý, krásný, velký, vítězný,

s nímž vykouzlit jsem děje dovedla,

jež nebyly již dějů zrcadlem,

ni kopií, ni pouhým reflexem,

však samo světlo, tvůrčí, původní.

Já našla nejskvělejší tragiku,

že tebe zabila jsem ve chvíli,

kdy na nejvyšších stupních nádhery

jsme koupali se v záři vášní svých

jak v plameni, jenž stoupá z Amenti,

a v němž se v páry mění bohů krev.

Já zabila tě. Muselo tak být.

Já musela mít bolest tragickou,

tu bolest, v níž se duše omývá

a z které vzhůru vstává vítězná,

jak vůně stoupá z keřů růžových.

Tu bolest, která je tak strašlivá,

že přechází až v extrém rozkoše.

Já žila jsem: já našla skvělý děj,

jejž vdechnu do všech dnů svých budoucích,

jak tvůrce vdechne duši do hlíny

a oživuje hmotu slovem svým.

Teď prchnout mohu z šedivosti dnů

a lidí, společnosti, života

v královskou samotu, kde budu žít

svou bolestí a svojí vzpomínkou

a ve svých sněních, do nichž promítnu

jak do hranolů rubínu svůj děj.

Teď právo mám dál prchat od lidí.

Teď odejdu v klín chodeb tajemných

co kněžka bohů, zasvěcená v smrt,

bych kralovala věčné samotě,

bohata vzpomínkou a rudým snem,

co kol mne budou chÓry zaznívat

v oblacích myrrhy, pižma, kadidla,

jak melodie rájů pohřbených...

Vězení chrámu, kněžky samota

mi dají svatou píseň volnosti,

v níž nekonečná báseň života

se bude chvěti, mrtvý milenče,

co stín tvůj tajemný a vznešený

stát bude na prahu mé samoty,

na rudě protkávaném koberci,

posetém hojně květem Amenti...

Teď padá na tvé líce zsinalost

a halí tě v tvůj závoj umrlčí,

Ó, milenče můj drahý! Nezlíbáš

již mojich úst, a neobejmou víc

mých boků paže tvé, jež tuhnou v led...

Ha, nestoudná! Jak odvažuješ se?

Kdo dovolil ti vstoupit v tuto síň,

kdo dovolil ti muže celovat,

jenž byl a jest a bude navždy mým?

Pryč odstup okamžitě, ruce vzdal

od tváře té, jíž dotknout směla se

jen ruka má, pryč s rukou od rány,

jež posvěcena vraždou vznešenou!

Mým je ten muž. Mně dávno náležel.

Slov těchto neopakuj, šílená!

Aj, chápu již... Tvůj hněv a vzrušení,

tvůj velitelský tÓn... Mně jasno vše.

Mně jasno teď, proč v době poslední

se vzdaloval mne, prchal přede mnou.

Mne zradil pro tebe... Mně jasno vše.

Však jedno vědomí mám vítězné:

Mně dříve náležel, než stal se tvým,

a první půvab jeho čistoty

a mládí posud nedotknutého

já do dna vypila. Jsem vítězná!

Lžeš, nestoudná! Je velkým štěstím tvým,

že této dýky, která posvátna

se stala krví muže tohoto,

poskvrnit nechci, nechci znesvětit

tvou nízkou krví, jedem páchnoucí!

Ty's tedy zradil mne. Ó, běda mi!

A přec tě musím stále milovat,

lkát musím pro tebe, v háv smuteční

svou duši halit, neb tě miluji,

jak milovala jsem tě s počátku,

kdy líbal jsi mé rty, má ramena

a kleče kolena má objímal!

Jsi pro mne mrtev dvakráte, Ó, žel!

Kdo zavraždil ho? Zločince chci znát!

Zde stojí před tebou. To byla já.

Je nemožno, by lhala tato tvář.

Je pravdou vše, co tvrdí. Běda mi!

Svět celý ztrácím v hrozné chvíli té.

Jen lkej si dál. A celuj si ho jen,

mým není již. Ó běda, běda mi!

Já žila obraz, jenž již tady byl,

šla vyšlapanou cestou všednosti,

co za děj velký pokládala jsem,

byl opakovaný skřek opičí.

Teď ztrácím důvod pro svou samotu

a prchá duše snění královských.

Ah, jaký nevkus! Jaká potupa!

Já zavraždila předmět bezcenný!

Ha, ubožáku malý, nejmenší!

Chvil nelituji s tebou ztrávených,

jsou pouze atom šedé všednosti,

již vždy jsem žila za beztvárných dnů.

Své vraždy lituji však, co tě znám!

Oh, šarlatáne, lháři, bídníku!

Svou smrtí spáchal's podvod nejhorší,

jejž uzřelo kdy slunce nade mnou:

já vraždila, co nelze milovat!

To mrtvé tělo hoďte dole psům!

Pryč ruce! Mým jest! Náleží jen mně!

Zpět půjdu zase v žití beznaděj,

poutnice zmítaná a zklamaná,

jež zpita chtěním, sáhla po hvězdě

a blátem sobě potřísnila dlaň.

Vše prchá v bezdno. Svatá samota

je ztracena, neb nemám práva k ní.

Dál budu bloudit žitím zoufalým,

stín bez ducha a krása bez krásy.