Sen ve troskách.

V hrad starý dovedly mne oči –

čněl troskou z pevných skal,

se zdí se chvěly šumné sosny,

dvůr mechem zarůstal.

I sedl jsem na zbytek sloupu,

byl z večeřadla snad,

a přiletěla ke mně duma –

jak proměnil se hrad!

Zas pyšně hledí bašta k nebi,

a z trosek hrad je cel,

síň rytířská se plní hosty,

šat kníní nad úběl.

A na hradě jsou divné zvěsti –

hoj, páni hněv a vzdech;

jat zrádně kněžstvem svatý mistr

zhas právě v plamenech...

Hoj, na hradě jsou divné hody:

zvuk mečů proběh síň,

vstal hostitel a mečem mávl:

„Král věrolomce zhyň!“

„Zhyň!“ opětují davem páni

a tasí břitkou zbroj – –

A hostitel zas mečem mávl:

„Nuž, Římu na odboj!“

Zní meče opět ku přísaze,

a paní tlumí vzdech.

„Za pošlapanou králem pravdu,

za mistra v plamenech!“

I vyskočil jsem libě zpružen

a po meči též sáh,

a v tom zmizela síň mně stará,

hrad zas jen v ssutinách!

A místo meče na mé pleci

jen lesní visí roh –

o hrady našich bohatýrů,

kéž bych vás zkřísiť moh!...