SEN VEČERA.

Odtud je daleko k Městu... Večer svůj obličej modrý

noří ze záplavy lesů a stínem se v krajinu dívá.

Úsměvy v nebeských sférách za chvilku začnou již zářit

a Angelus ponese krajem modlitbu s požehnáním.

Odtud je daleko k Městu... Dech hutí a továren zhasl

a zdá se, že andělé půjdou, v Iilijích, po cestách lučních – – –

Ty, který’s tam nechal své srdce bez víry zemřít,

sepni své ruce a šeptej, dlouho, až v hodiny noční:

Večere, večere sladký! Stmívání v žalmech a vůních!

Paprsky slunce mne odnes tam, kde ještě bijí

tajemstvím srdce. Kde lidé mladí a krásní

jdou mezi úrodou polí jak živé myšlenky země

nesouce v cévách svých tepot, týž, jako zvíře a půda.

Chci vidět pannenské slunce jak bloudí v blankytech slávy

a lije v těla svých dětí horečku krve a pudů.

Chci vidět, ó tragické noci, síť shvězdění stoupat

nad chrámy trávené ohněm a národy v divokých válkách.

Večere! Zázraku barev! V slavnostní hymně tvých zvonů

dej, ať uslyším echo, echo mythických časů!