Sen vlasti syna.

Osudem stíhán bloudí světem

uštvaný psanec, vlasti syn,

a marně čeká spásy jitra,

kdy vyslyší jej Hospodin.

Zapoměl Bůh se nad národem,

v okovy sepjal svobodu,

a navždy z vlasti vyobcován

nejlepší květ je národu.

Pod cizým nebem, v cizých lesích,

cizým napájen pramenem,

musí vzít za vděk za dne hladem

a v noci chladným kamenem.

Opuštěn, neznán, klesl na zem,

u moře na zem, unaven,

poutnickou hůl svou poodložil

a Bůh mu přítele dal – sen.

I viděl nebe otevřené

po zlatých stupních anjely,

a balsám nebeský naň kanul,

co rány v srdcí zacelí.

I chutě chopil se své hole,

když zasvítla mu jitřenka:

jej mezi chladným lidstvem hřeje

na blažený sen myšlenka.

Ač štván je ode dveří k dveřím,

že není u ních domovem, – –

jest šťasten, že svůj ráj i domov

i vlast můž’ nosit v srdci svém.