Sen.

Mně zdálo se, že přišel jsem zas k tobě,

v tvůj boudoir, kde všechno v kouzlu dýše

tvou uměleckou duší, krásou tvojí.

Však na vlnách vše smutku splývalo

jak dálka v mhách; jen hudba tvého hlasu

jak zřídlo v květech stkala líbezně

A slunce zapadalo, purpurem

se chvěla okna, bílé záclony,

a ke skráním vlas v záplavě ti stékal.

V tom slepý slavík v kleci probudil

se ze snů, jak mu pálila zář v důlky;

snad myslil: slunce vstává nad lesy,

zas azur zřím, niv zeleň, něhu květů,

jsem volný zas v své přírodě, chci jásat...

Však z hrdla trysk’ mu výkřik bolestný.

Tím zakvílením dojati jsme stáli

tak dlouho bez slov. Spíjelo nás ticho,

já líbal, líbal vonnou tvojí ruku,

a slovo Láska zmíralo mi na rtech.

Až tys se vymkla... K spinetu jsi sedla,

jenž plný řezeb, z drahých dřev se skrýval

v šeř oken, z doby starých vlašských mistrů,

a uhodila’s jakous melodii,

tak plnou melancholií a smutků

jsi uhodila starou melodii.

Tys nedohrála. Sklonila v zad hlavu,

že splývaly ti rozpuštěné vlasy

až k jemným bokům, měkkou linií

z nichž rozchvěné tvé poprsí se pjalo,

a oko tvoje v slzách ztopené,

tvé oko, duše čisté zrcadlo,

se obracelo ke mně s výčitkou,

s touž výčitkou, s níž tiše dozníval

v strun drátech stuchlých akkord rozbitý,

jenž jako z harfy puklé, strhané,

v klaviatuře tiše umíral,

v klaviatuře černobílé mřel...

A procit’ jsem. Ten divný akkord v srdci

já dál jsem slyšel znít, chvít, znít a chvít,

a hořká touha táhla mojí duší

po polibcích, které jsem nelíbal,

po duši, jíž jsem neotevřel svou,

po písních, krásu jichž jen tušil jsem,

a cítil jsem, že je to vše, co zbývá

mi z lásky mé a všech mých illusí,

ten divný akkord, citů rozchvění,

tak v disharmonii své harmonické.