Sen.

Snil jsem. Náhle zdálo se mi,

jak bych stál u tvého lože

v svitu luny, tich a němý,

dechem tvým se opíjeje.

V tom měsíce na paprscích

sjely oknem bílé stíny,

komnata jich byla plna –

tajemné to byly víly.

Třikráte kol tvého lůžka

vznášely se v chorovodu,

zlíbaly pak tvoje čelo,

čarným zpěvem zazpívaly:

Sladce spi, ty dobré dítě,

chráníme ti snů tvých sady,

líbáme tvé čelo bílé,

žitím tebe provázíme.

Sladce spi, ty dobré dítě,

které žiješ svoje mládí

v slunci velké mladé lásky,

abys jednou silna vstala

ku žni plodů nejvzácnějších,

jež jsou dány božstvem ženě:

abys byla sestrou bratru,

abys byla ženou muži,

jenž tě zvýšil nade všecky,

žití svoje zasvětil ti,

abys byla zlatým srdcem

k jeho duše mužné síle,

bys mu dala vavřín citů,

sladkou vůni, celé štěstí

ku triumfu jeho práce,

ku vítězství jeho žití,

vítězstvím jež tvojím bude,

radostí jež tvojí bude

a všech, které milujete...

Sladce spi, ty dobré dítě –

Opila se moje duše

jejich zjevem tajuplným,

že jsem nezřel, v luny svitu

jak se tiše rozplynuly,

jenom štěstí nekonečné

hřálo ještě v nitra hloubi,

když mé oči v slzí mlze

pozdravily jitra slávu...