SEN.

Zdá se mně často, že jsem studentem

kdes v rovném, nudném kraji německém,

snad v Lipsku; v kolleji den celý trávím

a v knihovnách i museích se bavím;

jdu sadem na bývalých městských zdech,

neb v Auerbachův sklep, kde Fausta vzdech

i číší třesk se klenbou šerou tratí,

kde fresky ponuré lze sotva znáti.

Pak večer sedím v malé jizbě své,

kde výhled na střechy, kde krb mne zve

svým teplem, lampa útulným svým svitem.

Tu péro mé se chvěje hbitým kmitem,

tu folianty leží přede mnou

a dýší tisku vůní příjemnou,

a červená jich ořízka se svítí.

Změť písem východních mne v jiné žití

zve v lesy cédrů, v palem stinnou houšť,

má fantasie cválá v dálnou poušť;

tu z drahokamů divná záře tryská,

tu chrám a sloupy, s myrrhou zlatá miska.

Však zvednu hlavu – lampa má to blýská,

a cítím, jak se po vlasti mně stýská.