Sen.

I byla noc, tmaváť to noc,

Ponocných zpěv ku spánku zval,

I mně přemohla spaní moc;

Já podlehl a tvrdě spal.

Dřív než však bílý vzešel den,

Podivný oblažil mě sen.

Ocítil jsem se v širém dole,

U prostřed něhož lípa stála;

Na blízkých kopcích v krásném kole

Červánků jitřních zoře plála,

A vůkol pat stáli u věnci

Mužové, starci i mládenci.

Z nichž jedni v ruce lyru měli,

A jedním tónem neustále:

„Vše vlasti jen ke cti a chvále!“

V nadšení nekonečném pěli.

Druzí volali z hřmotných plic:

„I my jsme Češi, kdo je víc!“

Třetí sestoupli v jednu stranu,

A z jejich úst co vody proud

Na cizotu zahučel soud,

V nějž mísili semotam hanu.

I ti tu v hrozném počtu byli,

Jenž z prázdných láhvic zdraví pili,

Přejíce v chvalozpěvném křiku

Své vlasti zdaru jen a zniku.

I těch se valný počet sešlo,

Jichž heslo bylo: „Stále psáti!“

A když nad vlastí jitro vzešlo,

Psaním slavili drahou máti,

A per se statně chopili,

Veršem i prósou blouznili.

Pak dále blíže temné houšti

Se několik učenců statných,

V slově i v peře přeudatných,

Procházelo v mluvnické poušti.

Důvtipně o tom jednajíce,

Že svrchovaný již je čas,

Starým by dopropisům zas

Se rozžehla pohřební svíce;

Že g a w jsou plané známky,

Že ou lepší jest než au,

Že pouze tím vlast získá slávu,

Stavíce tak do větru zámky.

Pak dál v zákoutí v temném stínu

Několik vlasti stálo synů,

Kteří tu práci na se vzali,

Že každý nově vzešlý květ,

Jak mile spatřil český svět,

Na vážky prakritické brali,

Pak jej buď hanou zničili,

Buď přeceněním zkazili.

Tam dále na ourodném poli,

Kde vůkol krásné símě vzešlo,

Se několiko herců sešlo;

Kde však jich noha krásných rolí

Se dotkla, vše zas vůkol mřelo;

A přece mnohý tvrdil v pychu,

Vlast že se dopustila hříchu,

Až posud že mu hrdé čelo

Neozdobila věncem slávy.

Pak výše paty modrých hor,

Kde z lemování bujné trávy

Ranním větýrkem šuměl bor,

Několik stálo milohrádků,

Z nichž páni možní v ranní záři,

Lehynký úsměch v jasné tváři,

Se dívali na tu posádku.

Muži to obchodu a tisku,

V oděvu skvostném, v černých fracích,

A kmitalo se v jejich zracích

Půl lásky k vlasti a půl k zisku.

By čarokrásný tento zjev

Dosáhl nejvyššího ladu,

Z vůkolních hájů, lesů, sadů

Ozýval se překrásný zpěv.

Tu s vysokých to se mraků,

Zahalen v jasném oblaku,

Duch strážný Čechů dolů splynul,

A mužům vlasti prstem kynul.

Co mžikem šírou krajinou

Veškeré zvuky vyhynou,

Velebné ticho vůkol kolem

Panuje širošírým dolem.

Duch strážný ještě jednou kyne,

A z úst mu vážné slovo plyne:

„Vy, jenžto zde v překrásném věnci,

Mužové, starci i mládenci!

Ku spáse Čechů zasedáte,

A před očima krásný cíl,

Ze všech ducha i těla sil

O drahou vlast starat se zdáte,

Poslyšte medle hlasu mého:

Na prázdná slova již nedbejte,

A bedlivě se vystříhejte

Jednání pouze soběckého:

Ubohá vlast od věrných synů

Nežádá slov, žádá již činů.

Nevěřte, že to péro husí

Již oučel k psaní v sobě má,

A že, kdo psát jen trochu zná,

Již spisovatelem být musí.

Ten k slávě vlasti neposlouží,

Kdo píše beze povolání;

On se po vlastní slávě shání,

A po užitku marném touží.

I stojí kdesi též napsáno:

Že, komu není shůry dáno,

V líkárně sotva něco koupí;

A místo coby poučil,

Neb zábavou se zavděčil,

Jiných i sebe o čas zloupí. –

Pak vězte, když se dílo zdaří,

Jenž vlasti slouží ke cti,

Že pravých vlastenců to necti,

Když kritika mladý květ zmaří.

Rovněž i kritika pochybí,

Když dílo, jenž se vůbec líbí,

Hned co klasické hlásá světu;

Neb to mladému škodí květu.

Spisovatel tou chválou zpyšní,

Nedbaje více na své vady,

Nevšímaje si moudré rady,

Nevěříc, že všichni jsme hříšní.

V těch pádech třeba šetřit míry,

By kritika, jenž ze všech sil

Vznešený má si vytknout cíl,

U moudrých neztratila víry. –

Vždy stejně spravedlivi buďte,

A kdo vytvořil dobrou věc,

Třebas i nebyl našinec,

Již křivě hned o něm nesuďte.

Neb šlechetné a zdárné kvítí,

Ať vzrostlo v naší zahradě

Či zkvetlo v cizí osadě,

Má stejnou všady cenu míti.

Kdo cizí dobré neuznává,

Ten urputně na jevo dává,

Žeby pro cizí dobrý skutek

Byl v stavu nosit černý smutek.

Kdo cizí krásou pohrdá,

Jen proto, že je krása cizí,

Ten sám si na cti utrhá,

A jiných, tupit nás, vybízí. –

Pomněte dál, že hluk a zpěv,

Heslo: „Ať žije český lev!“

Ku spáse nám nic nezpomůže;

Neb lépe tichým počínáním,

Stálým a zmužilým jednáním,

Zlost odrodilců se přemůže.

Samým zpíváním nic získáno;

„Pracuj a zpívej“ stojí psáno.

To každý na paměti měj,

A hluků všech se vystříhej.

Kde však se vlasti křivda děje,

Tam mlčení již neprospěje;

Tu povinností svatou jest,

Velmocným slovem hájit čest,

A hotov býti každou dobu,

Zlomit odpůrcův krutých zlobu. –

Nevěřte, že pouhé písmenky

Literaturu povznesou,

Ať přízvuk silný jest neb tenký,

Ať známka jedna za druhou

Do hrobu temného se vloží:

To slávu naši nerozmnoží.

Že spása naše v dobropise

Neleží, skvělý máme důkaz

Na kralodvorském rukopise;

Jaký to přeohromný úkaz!

A předce, jak barbarsky psán

Jest ten klasický velikán!

To důkazem, že pouhé hádky,

Zdaž názvuk dlouhý nebo krátký,

Zdaž o u lepší jest než a u,

Nám žádnou nepřinesou slavu. –

Konečně vy, mužové tisku,

Jenž bez touhy po marném zisku

O dobro vlasti se staráte,

A často sobě na škodu,

Nedbajíce na výhodu,

Na skvostná díla nakladáte;

Vy, jenž ohromné honoráry

Ne zřídka za lecjaké škváry

Pisálkům platit musíte;

A za to bezzištné jednání,

Místo vřelého děkování,

Přehořkých pomluv zkusíte;

Vám není třeba dávat radu,

Podržte tuto krásnou vadu,

Zůstaňte tak! to naše slast:

A za tu vaši obětavost,

Jenž osvědčuje citu zdravost,

Vám díky vzdá předrahá vlast. –

Ku konci radím: Buďtež svorní!

Ne pyšní, a však ne pokorní!

A kde o blaho Čech se jedná,

Tam buďte mysl, vůle jedna.

S tou radou, ejhle, dokonávám

A s vámi se již rozžehnávám.“

Dokončil strážný Čechů duch;

A jak se zjevil ze mraku,

Tak zmizel v jasném oblaku,

A dolem vanul čistý vzduch. –

V tom slunko z temna vysvitlo,

A do očí mi zakmitlo,

Nademnou bílý vzešel den!

Hle! toť můj utěšený sen!