SEN.

Hřál mladou louku slunce jas,

šum jezera už stich’,

účastí sladkou list se třás’, –

mé Ninon zvonil smích.

A ulétl jí klobouček,

květ rudý na něm plál,

já naivního cosi řek’,

a celý svět se smál.

Však moje Ninon slzela,

hned smutný vítr dul,

hlaď jezera se zatměla,

květ rudý po ní plul.

A Ninon létla, létla výš,

ji vítr nesl v dál, –

květ rudý topící se již

se jedovatě smál.