Sen.

Signorino, s tíží uvěříte,

s tíží uvěříte moje zdání:

zřel jsem moře, nebylo však mořem,

od Lagun až k Řecku bylo plání. –

Večer byl, a smutno na náměstí,

jenom měsíc hleděl matně dolů,

a my jsme se tiše procházeli,

já a vy, má signorino, spolu.

A já jsem vám vypravoval mnoho,

a vy jste tak divě na mne zřela,

že ten oheň vašich černých očí

v srdce se mi vedral jako střela.

Divně tak, jak čísti byste chtěla

horoucí a velké moje přání,

žíti s vámi šťastným, šťastným v lásce,

signorino zlatá, do skonání.

Vše jste četla – a pak čárným zrakem

na koně jste ohněm pohleděla,

co tam stojí u svatého Marka,28)

a ti slétli dolů jako střela.

Velela jste, na koně jsme sedli,

na jednoho vy, já na druhého,

a každý z nás, signorina zlatá,

ještě podál průvodce měl svého.

Na dvou druhých jechal žel a láska,

a my rychle jeli po té pláni,

letěli jsme letem orla šumným

bez rozmluvy – bez pohledu – stání.

Známé kraje – víte, kam jsme jeli?

spěchali jsme do mé vlasti, drahá,

ach, a co jsem nyní ve snu spatřil,

signoro, mé srdce mluvit váhá.

Nazpět zůstal jezdec nejbujnější,

tři jen s námi jeli ještě tady:

vy a já a žel můj, signorino; –

zmizela nám láska! – O té zrady! –