SEN.

Z jitra v démantech rosy se v duhových toninách chvěl,

a na křídlech světlošek šerem se k hvězdám rozletěl –

s mízami v pubertách proudil, by v jeseni s listem v hrob kles,

a na luny paprscích s vůní se vracel do nebes.

S večerem modrým se skláněl touhami v labutí sny,

by vykoupil nadšením k písni zakleté princezny.

Plamenem lásky byl srdcím, když na retu zahořel ret,

a na vlnách vášní toužil dušemi burácet.

Na zapadlých hřbitovech šerem v largethech slavíků lkal,

a na hrobech básníků růží krvavou hoříval – –

A Jeseň když slzou hvězdnou do kraje schvěla svůj chlad,

vždy touží, tak tiše – jak květy zmdlívat a umírat!