SEN.

Na pelest sedla, ruku mu brala,

tesklivá slova mu povídala,

tak smutně za hrobem píseň zní.

Obrátil tiše hlavu k ní.

Proč jsi mě vyvábil, hochu můj?

Proč kalíš jasný západ svůj?

Slyšela jsem tě až hluboko v hrobě,

od věků osudem určená tobě.

Vím, že jsi litoval, zoufalý byl,

když jsi mě náhle opustil.

Vím, že jsi dal své štěstí za to

proklaté, krvavé, truchlivé zlato.

Dlouho jsem plakala v božím domě,

čekala, že se vrátíš pro mě,

čekala divy a věřila v ně,

životem žila posledně.

Z hladu mě prodali rodiče milí

tlustému starci za obilí,

v bohaté kleci si mě choval,

krmil mě, strojil mě, otravoval,

dušička vzletná, krásou vždy nadšená!

Bídná jsem byla, ubohá, ztlačená,

až přišla volnost mi dáti

zrodu a zániku věčná máti.

Teď je mi blaze, hochu můj,

zapomeň, nemuč se, nelituj,

se mnou pojď v kraj blízko daleký,

bude nám dobře na věky.