SEN.

Ze slabých tušení, jež v koutech duše zrají,

to zprva nesměle se pozachvívá jen,

pak barev zákmity se šerem rozehrají

a z mlhy duše tvé se zvolna noří sen.

Však čeho sen, ó rci? Snad onoho sen blaha,

jež svitnout jedinkrát smí v tvého žití šeď,

jímž nebe samotné snad ve tvůj osud sahá

a na tvé toužení ti dává odpověď?

Či odlesk vzpomínky z dob vzníceného mládí,

či kouzla zůstatky, jež láska vydechla,

či touhy splnění, jež ku šílenství svádí,

by chvíle rozkošná zas v dál ti neprchla?

Či snad to pozdrav je, jímž Východ tajuplný

po stezkách mystických ti z dálky posílá

přes širé pevniny i vzdutých moří vlny,

by tebe dostihl co sladká vůně mdlá?

Ó raděj neptej se a nepátrej též ani,

rty svoje uzamkni a mlčelivým buď,

střez svoje otázky, své utlum horování

a ze sna rajského se nevčas neprobuď!

Neb ve tvém mlčení a ponoření v sebe

ve sladkou skutečnost snům pozvolna lze zrát,

však je-li prozradíš, pak skutečnosti nebe

v sen matný změní se a navždy zbledne snad. –