Sen.

Mně zdálo se, že krajem jdeme sami,

v klid vonných niv plál pohled slunce světlý,

ten kraj byl krásný, květů pln a známý

a na mezích kol plané růže kvetly.

Jak plané růže vaše líce plály

a vaše oči jako tůně v lese,

kdes v daleku se zvony rozhoupaly

a zpívaly: „Ó děti, modlete se!“

A jak jste zvedla svoje oči ke mně,

já rozrušen se k vaší tváři shýbal

a náhle s pláčem horoucně a němě

líc zardělou i vaše oči líbal – –

Mně zdálo se to – ó můj bože, zdálo:

v tom celém světe krásnějších snů není!

Ó že to v život je tak málo, málo –

já procitl jsem náhle ve svém snění.

Noc stála v oknech jako přízrak tmavý,

v ní plakal němě smutek snů tvých, bože,

já cítil křídla šumět u své hlavy –

to bílý anděl opouštěl mé lože.

Noc bledla v oknech a já hleděl na ni,

já hleděl na ni v zoufalství i v plese

a jejím šerem pěly zvony ranní:

„Ó za své štěstí oba modlete se!“