SEN.

Sad klášterní byl samý květ –

mé srdce mučil starý hnět,

až umdlel jsem a v trávě zdřím’ –

Ten krásný sen já živě zřím.

Strom luzný vyhnal z ňader mých;

co květů na něm, zářný sníh.

Již květy v třešně změněny;

co třešně, granát ruměný.

A z jasných oken vlídných cel

roj holoubků v sad vyletěl.

A přímo ke mně hnal je hlad,

kde který na strom chtivě pad’.

A všecko zabral jejich plen,

plod sladký, listí, větve, kmen.

Jen jízvy purpur temný vzplál,

kde lákavý strom pyšně stál. –

Sad klášterní je samý květ –

mé srdce mučí starý hnět

a vrací je v ten krásný sen,

kdy holoubkům se dalo v plen.