SEN.

Procit jsem – podivný byl to sen,

často tak člověk je snívá,

když pokoj vzpomínkou naplněn

a měsíc v lůžko se dívá:

Já mrtev byl, vstal o půlnoci z hrobu

a v šeru zeleném, při hvězdném šumu

šel světem jsem, jenž teď byl naší říší

neb život – kdo ví – ztichl, neb též zhynul.

Šel v rubáši jsem, bezokými zraky

se díval kolem – jak to činí živí –

po věcech světa, po těch druhých mrtvých

s kritikou mimovolnou v gestu ruky

i na rtech bezmasých. Čas nevázal nás

a nevadil nám prostor. Nebylo v nás

vzpomínek z žití. Po zákonech oněch,

jež vládnou v Smrti království, jsme byli

jen stíny okamžiku, jen jak mráčky

nahoře tmavým nebem plovající.

A náhle vysoký stín u mne stanul:

dvé pevných paží přitisklo mne k sobě,

dvé blesků vzplálo ve vyhaslých očích

a rozpálený chvějný hlas mi pravil:

– Já zemřela, však mám tě ráda ještě.

A ty dva blesky pronikly mi v nitro

a vybouřily moje vzpomínání,

jež mrtvo nebylo, leč spalo pouze:

– Až za hrob tedy? – (Neboť vzpomínání

vzbudilo všecka P. S. našich listů

i echa kdysi našeptaných přísah.)

– Až za hrob! – – Jakož slíbili jsme kdysi?

– Jak slíbili jsme. – Příval zářný světlý

mnou prochvěl. Náhle den byl, růže kvetly

a voněly do toužných písní ptáků

a nebem plulo loďstvo bílých mraků

a žití bylo rozkoší zas sladkou.

I Smrt jsme shlídli. Pryč šla chůzí vratkou

a zsinalá si tiše zoufala,

že kralování svoje prohrála.