Sen.

Hoj, jasné nebe! na něm slunko plálo

a pod ním země, jako první máj.

Což tedy divu, že si srdce přálo

ten tepla zdroj a na zemi tu ráj?

Ba, každá rozkoš, která srdcem hnula,

vybudila vždy nových tužeb hlas,

a tužba city nové budí zas,

že ňadra bolem sladkým až se dmula.

A každá rozkoš, která duší hnula,

ve srdci dívčím sterý budí hlas,

a každá rozkoš, která ňadra dmula,

ohlasem blahým v srdce spěje zas!

Již věřím tomu, že to lásky touha,

co v každém kvítku něžný soucit hledá.

Jen v místě tom, kde člověk jí se rouhá,

se stopa lásky nikdy zříti nedá! –

Je to jen blud či pravda v sen se loudí?

Snad obraznosti klamné jsou to zjevy?

To snivé oko v ráji země bloudí

a v něm Bůh stvořil obraz české děvy!

Aj! Což tu obraz! Mluvte ústa směle!

Toť život sám v té svaté podobě!

Není to duch jen v těla porobě,

leč anděl sám ve posvěceném těle!

Co má jsou ústa, aby rozkoš pěla

a udivení svatým výrazem?

Co slova má, aby tu soudit směla?

Zde mluvil cit jen matným obrazem!

Hoj jasné nebe! na něm slunko plálo

a pod ním země, jako první máj!

Ty srdce mé, tys lásky ráj si přálo?

Již minul sen, a sen – to byl můj ráj!