SEN.

Jsem daleko, daleko... Tiše

nad dědinou se soumrak sklání.

Milé zvuky tekou

v údolí nad zpěněnou řekou,

ve stáji řičí koně vraní,

domáckou vůní chata dýše...

Děvčata předou len!

Ta první zpívá:

Milý můj

tři dlouhá v cizině dlí leta,

v cizině strašné, daleké.

Milý můj,

kdybys mně všecky krásy světa

z ciziny přines’ daleké,

já nechci nic, než tvoje srdce,

tvé srdce věrné, tvrdé, české,

milý můj!

Ta druhá zpívá:

Hochu můj,

zda vzpomínáš tam za horami

na mne, na nás, zda žiješ s námi,

zda víš, jak všecko, co je zde,

toužebně čeká na tebe...

A mně se zdá, že bez tebe

nezkvetou z jara květy v stráních,

nebude zlaté žatvy v pláních

bez tebe, milý, bez tebe!

Nejmladší zpívá:

Drahý můj,

vycházím každičkého rána

na horu, horu vysokou,

divoké mraky kolem jdou,

zem’ naše celá, v smutek vtkaná,

ponuře leží přede mnou!

Ale já zřím každého rána,

kdy slunce vstane před mou tváří,

mladého bojovníka,

zbroj jeho plane, zraky září,

v otroctví tmu ten plamen vniká,

po kraji jarní vítr duje

a nový život rozněcuje.

Drahý můj,

květ lásky rudý, rozvitý,

já za to všecko tobě dám,

neb tebe zřím. Vím: to jsi ty!