Sen

Už mnozí o snech, o viděních psali,

a zdá se to být zvukem hudby všední,

kdy básník sáhne do strun rozespalý

a slovem živým navrací se ke dni.

Ach bože sen! – to zní tak trochu k smíchu

a věk náš nerad poslouchá ty tóny;

jest lahodnější jemu píseň hříchu

a bujná melodije jako zvony,

když rozzvučí se k veselému sňatku.

A mně se zdálo, – už mi vázne slovo –

že pochovali domovinu matku

a pošlapali srdce vlastencovo.

To zní tak divně, nejde pánům k duhu

a chce se spát jak po probdělé noci;

ta píseň sluší ňadrům bídných sluhů,

co berou sobě domov ku pomoci,

pak píseň domovskou a smutek k tomu,

snad elegii nebo slzy lhané.

Ó znám to vše, a půjdu raděj’ domů,

než vášní zloby hlava moje vzplane.

Vy páni století! – Vám slza vodou slove

a povzdech za vlast prken komedijí,

a kdy se národ v žití vrací nové,

se břich váš smíchem otrhanců svijí.

Vy lůzo století! – – A kdysi zdálo mně se,

že hanbu svrhnul národ zotročilý,

rezavou šavli vzal a láskou spilý

v náruči měkkou sklonil svobodě se

a prolil krev a nelekal se smrti

a padnuv k zemi pomodlil se za ty,

kdož vlast mu drahou bídnou rukou drtí

a z krásné ženy učinili hnáty

i kostru vyzáblou a červy rozedranou.

Nuž lůzo zpanštělá! – To sen můj, k smíchu věru, –

však až vám domy nad hlavami vzplanou,

pak těžko bude běžet pro sekeru

a pustit ji – snad nade hlavou naší?

Ó hanba pánové! věk naučil nás tomu,

že, kdy se plamen nad sousedem snáší,

my půjdem hájit svého zase domu.

To se mi zdálo – byl to sen tak krátký

a všední, zdlouhavý – měl radš jsem bdíti...

Já viděl pohřeb zubožené matky

a z rakve vstala mžikem barrikáda;

nám v srdcích rozžehla se láska mladá

a z hrobu vstalo v slávě živobytí...