Sen.

U matky odpočívá,

mdlé oči zavřeny.

Zpěv jizbou tiše splývá

jak šepot ozvěny.

I sní se krásnou paní

a pyšný, slavný dvůr,

pod okny v záři ranní

stál mladý troubadour.

Tak unyle a tiše

hlas jeho sladký zněl,

jak z pohádkové říše

by na větru se chvěl.

Lesk růžový se třpytil

ve oknech gothických,

a troubadour co cítil,

oživil v písních svých.

Ten azur Itálie

a rozkoš mladých let,

a hrob, jenž sestru kryje,

a stesk, jenž táhne zpět...

Jen jí ta píseň zněla

ta touha, pláč a smích,

jí slza spadla vřelá – –

zpěv troubadourův ztich.

Na ňadrech její čistých

nevinná růže tkví,

jí v řasách hustolistých

se slza perlou stkví.

S těch ňader, krásná paní

mu cudnou růži dej,

i slzu, kterou schrání

mu za odměnu přej.

S tou růží, zpěvný bratře,

se vrátíš domů rád.

Ty zemřeš, na ni patře,

a sladce budeš spát.