Sen.

Zdálo se mi dneska k ránu,

že byl krásný den:

seděli jsme spolu v sadě –

škoda, že to sen!

Já Tě pojal za bradičku

dvěma prsty jen,

Ty's se na mne zamračila –

dobře, že to sen!

Však ten mráček na Tvém čele

hned byl vyjasněn,

usmála's se, objala's mne –

škoda, že to sen!

„Viď, že máš mne hodně ráda ?“

ptám se přeblažen:

mlčíš a Tvá ruka sklesla –

dobře, že to sen!

Však tu sladké „ano“ ze rtů

vyklouzlo Ti ven,

objaly mne ručky obě –

škoda, že to sen!

Hubinku Ti malou vtisknu,

pramalinkou jen;

Ty's mi prstem pohrozila –

dobře, že to sen!

„Což Tě nesmím, neboh, líbat?“

ptám se ustrašen:

hned's mi dala deset libků –

škoda, že to sen!