SEN.

Zde v tichém temnu javorů,

když bledá lůna plane v obzoru,

tak často snívám ruce spjaté v klínu;

a nad hlavou zde sešlý javor s bukem

andílka s věčně napřaženým lukem

mi zakrývají ve svém stínu.

A usmívá se lásky hravý rek,

já dýši slastnou vůni z fialek –

podle stezky cítím rozmarinu.

„Ó nemiř! Nikoho teď hravým šípem

již nezraníš sám stížen věku vtipem,

Ó marně hledíš ze svůdného stínu.“

Zas v němém lůně zmlklé zahrady

dlím, mysl v poutech chmurné nálady,

mé srdce teskné dumá – buší – –

Teď vítr pohnul stínu haluzemi – –

šíp Amorův hle – zvětralý pad' k zemi.